Takhle písnička nemá dobrej název, fakt ne.

25. května 2013 v 10:02 | Eiggam
Stejně je to celý o lásce. Povídejte si co chcete, mluvte o penězích, o motivaci, o logickým myšlení. Vždycky to všechno bylo o jediné věci. Řeknete, že je to klišé a já s váma budu souhlasit jako nikdy. Řeknete, že láska neexistuje, že je to jenom strach z toho být sám, že je to potřeba, co nás nutí někoho vlastnit, že je to chemická reakce v hlavě. Všechno tohle to asi je, plus další tisíc věcí k tomu a dohromady tomu říkáme láska. Tak. I to slovo zní tak klišé, že se divím, jak o tom můžu psát. Ale asi o tom budu psát. A i kdybych o tom nepsala, stejně budu. Bude to v každém slově, o čemkoliv, kdykoliv, kdekoliv.

Je to to, co nás nutí chtít spát a už se nikdy neprobudit a zároveň je to věc, díky které dokážeme několik nocí zírat z okna v něčem, čemu se asi říká tichá bolest - nicméně mně nikdy moc tichá nepřipadala. Nutí nás mlčet, když toho máme nejvíc, co říct. Dělá nekonečné propasti mezi námi a našimi nejbližšími, zrovna když je nejvíc potřebujeme. Fyzicky si ubližovat a stříhat si vlasy. Týdny mlčet a pak posílat lidem divný dopisy. Chovat se jak blázen. Dokutí nás na všechno se vykašlat a zničit si život.

A pak se smát. A vidět to všechno úplně jinak. Donutí nás aspoň jednou v životě nebýt sobečtí. Občas nevidět nic, než jenom letní hvězdy a to je docela často potřeba. Milovat život. Ohlížet se jednou do budoucnosti s příslibem něčeho, co sme si nikdy nedokázali představit. Znovu se na všechno a všechny vykašlat. Psát úžasný věci. Milovat všechny a vlastně jenom jednoho člověka. Stát se tím druhým a vnímat každou myšlenku v jeho mozku. Vnímat jak chodí a jak se usmívá. Všechno to nesnášet a milovat zároveň.

Omlouvám se, už nemám co říct. Všechno je to málo.

 

We are your friends (Justice)

5. května 2013 v 17:27 | Eiggam
Pivo. Rum. Vodka. A zase rum. Ne, nemám pro to žádnou omluvu. Ne, nelituju toho.

Prší a jediný šaliny, co potkáváte sou 11. V uších vypůjčený sluchátka a mp3. A najednou vám to nevadí, poslouchat pořád dokola stejně znějící Green day a francouzskej rap. Je počasí, kdy byste se na všechno nejradši vykašlali, dospali spánkový deficit z úterý a potom si třeba hodiny četli. A nakonec se na to nesmíte vykašlat. Trochu u toho všeho spíte, čmáráte stíny bez předlohy a s hlavou na stole posloucháte, jak kdosi povídá o alergii. Tak mě došlo, že ty lidi fakt miluju. I když je skoro neznám a o to míň znají oni mě.

Kdysi mně řekla, že všechno pořád vzdávám. A já sem byla hrozně naštvaná. Jenže měla asi pravdu. Dokážu do poslední vteřiny věřit, že vyhrajeme mistrovství v hokeji. I když všechny předpovědi hlásí déšť, dokážu věřit, že bude teplo. Věřila jsem, že kamarádka může vyhrát biologickou olympiádu, i když se jí věnuje teprve čtvrt roku. Věřím všemu a všem, kromě sebe.
Takže sem běžela. A běžela sem mnohem dál než obvykle. Běžela jsem až k myslivecké pozorovatelně, kvůli své vlastní větě, tolikrát vyslovené, že až k ní doběhnout snad nikdy nemůžu. A bylo to jednoduchý, fakt bylo. Pak už jsem to chtěla vzdát a bolely mě lýtka jako nikdy v životě. Necítila jsem nic, kromě svalů na nohách. A pak přiběhl někdo úplně neznámej a plácl si se mnou. Tak jsem běžela dál. Ne tak kvůli němu, jako kvůli sobě.

"Jenom málokdo něco umí." řekla El. Dodala bych, že každej umí všechno a nikdo nic pořádně. A tak trochu chápu, že mi nadávají skoro každý den. A tak trochu chápu, že se prostě bojí. Bojí se, že budu umět všechno a vlastně nic. Třeba se bojím i já a možná víc než oni. Umím psát, ale nepíšu. Včera jsem neotevřela večer knížku, protože mi přišlo mnohem zajímavější zavřít oči a vymýšlet vlastní příběhy. Ale ty příběhy umírají. Rodí se a umírají v mé hlavě, aniž by je kdokoliv poznal.

A ty věčné kroky,
mě děsí.
A pláč pro nikoho,
co nekončí,
snad právě jenom pro ni,
pro tu věčnou nesmyslnost.
A tak jednou poběžím,
daleko
a navždy
a vůbec se nebojím,
že potom,
už se nikdy nezastavím.


Come on Eileen (Dexys Midnight Runners)

27. dubna 2013 v 10:59 | Eiggam
Udělám si z toho tady deníček. Ach, komu to vadí?

Občas mám pocit, že mu na mě nezáleží. Protože se chová jak on. Chová se tak a myslí si, že to, že je to on, ho omlouvá. Ne, nemůžete se omlouvat prostě tím, že takoví už jste. No možná můžete. Sama to dost často dělám. Něco totiž prostě nezměníte. Ale něco jo, něco změnit můžete. A tak sem měla ten pocit. Sedla sem si na chodník a brečela sem. Mlčela jsem a vedle mě seděla ona. Postěžovala jsem si, že sem Charlie. Že sem psychopat. Říkala, že to není ona, kdo mi dokáže pomoct. Ale neměla pravdu. I když tohle strašně nerada poslouchá: tentokrát se fakt mýlila.

A tak se mám dobře. Ve čvrtek jsem se šla projít. A pustila si k tomu Come on Eileen. Zašpinila jsem si moje úžasný červený boty. Běžela jsem. Tancovala jsem na poli. Dělala jsem hvězdy dolů z kopce. Ječela sem. Zkoušela jsem tancovat dnb step a pak deset minut skákala a točila se do kola. Opilá bez pití. Dost ten pocit miluju. Když vnímáte víc pocity než svět okolo a přitom nejste ve stavu, kdy ztrácíte rovnováhu a polovinu nevnímáte. Došlo mi, že jsem ráda za všechno, co se stalo za posledního čtvrt roku. Že se mně splnilo, co sem si přála prvního ledna právě tady, na mým oblíbeným místě.

Come on Eillen. At this moment you mean everything.

Když sem se zastavila na náměstí, abych se podívala na mapu, tochu nervózně sem se rozhlížela kolem a říkala si, že když mně někdo bude chtít poradit nasadím slovenský přízvuk a budu dělat, že sem někde od Blavy. Mapy nesnáším, vykašlala sem se na to. Pár minut navíc sice zabralo předstírání, že se na směrovky vůbec nedívám, ale dorazila jsem.
Umělci. A já si přišla málo umělecká. A pak už mě to bylo jedno. Slunce. Pastely. Záchvaty smíchu. Chlap, co hrál na klarinet a já mu strašně záviděla, tak sem se na něho usmála.
A večer čaj a sušenky. Konverzace o charakterech z knížky, jako bysme je fakt znali. Jasněže je známe. "Of course it is happening inside your head, Harry, but why on Earth should that mean that it is not real?" Řekla postava, co je reálnější než spousta lidí, co znám, a nebojím se přiznat, že sem brečela, když umřel.

Zvláštní. Připadám si, že jsem jediná na světě, kdo ho fakt zná. And I fucking like it.

 


Nightcall (Kavinsky)

21. dubna 2013 v 10:09 | Eiggam
Fajn. Tohle sem potřebovala.
Červený conversky. Fajn lidi. Pár deci vína. Inteligentní konverzace.

Vypadalo to, že to bude další z těch nepodařených akcí a že budu muset rychle vymýšlet důvod, proč se nezdržet víc než půl hodiny. A nakonec se mi po víc než dvou těžko loučilo. Nevím jak dlouho si ještě budu pamatovat, jakým materiálem projde beta záření a na kterej seriál se musím podívat, než umřu. Ale rozhodně si budu pamatovat dost dlouho ten pocit. Spousta lidí, co čekají, až je člověk pozná. Chytrý lidi. Panebože, I love them.

A zase jsem si vzpomněla na: "Tak si říkám, že právě tohle je možná život: spousta beznaděje, ale také chvíle krásy, ve kterých čas neubíhá stejně. Je to, jako by se v notách udělala nějaká závorka v čase, jako by se čas zastavil, jako by se člověk ocitl jinde, jako by to bylo vždy v nikdy. Ano, to je ono, vždy v nikdy." (M.Barbery)

Tak se přesně cítím. Když poslouchám Nightcall pořád dokola a všechno to electro, co mě rozsekává mozek a pak následně seskládává v úplně jiným pořadí. Když si někdo, kdo mě vidí po víc než půl roce podruhé v životě všimne, že mám ostříhaný vlasy. A znovu a znovu zjišťuju, jak je pohled v noci na Petrov úžasnej. Stojím tam a přemýšlím, jestli tady někdo stál stejně jako, třeba před půl stoletím, a nad čím přemýšlel. Spojení s minulostí, co cítíte jenom na chvilku a když to někomu stačíte říct, už dávno ten pocit ztratí svoje kouzlo. Když je konečně teplo, vezmete si kraťase a jen tak sedíte na náměstí na kašně. A pak na zastávce. A v parku. Pozorujete lidi a navazujete občas milý a někdy divný oční kontakty. Zakloníte jenom tak hlavu a díváte se na stromy a cítíte se prostě free. A pak prší. Ráno je cítit déšť úplně všude, a protože máte vybitou mp3ku, posloucháte melancholicky starý písničky na mobilu. John Lennon, Elán a všechno je dost odporný klišé. Pokud teda zrovna klišé nemilujete a necpete ho každodenně komukoliv, kdo je ochotný poslouchat.


Running up that hill (Placebo)

16. dubna 2013 v 20:14 | Eiggam
Ne, já neumím psát. Ale vlastně je to asi to jediný, co umím. All you do is sit down and bleed. A to dělám. Občas mě děsí, co bych mohla napsat, a tak hledám střepy pozitivních pocitů a ty si pak zpětně vrývám do hlavy. Neumím pravopis. Už jsem několikrát dostala pětku z diktátu. Ale píšu dál. Přemýšlela jsem, jaký je, si přeřezat žíly. Tak asi takovýhle. Z každou větou cítím, že se mi dýchá mnohem líp. Ne, není to fyzická bolest. Je to legální droga a já přemýšlím, jak dlouho jsem bez ní mohla existovat.

Je teplo a příjde mi, že nemůžu mít špatnou náladu. Dostala jsem pětku z písemky, na kterou sem se učila. Spolužačka o mě prohlásila, že sem psycho, protože sem si na lavici nakreslila logo Justice. Jsem zamilovaná. A třídní si myslí, že je mi všechno jedno. A kamarádka se se mnou baví jenom napůl, zase. A taťka na mě řve, nebo vede dlouhé monology, co stěží přežívám. A mamka je ze mě nešťastná. A nelíbí se jim, jak se oblíkám. A nelíbí se jim, že chci v sedmnácti spát na fesťáku. They say, that I don't care. But I DO care. A nevíte jak. Jak moc se o všechno zajímám. A pak, už nevím, co dělat. A příjde mi, že špatnou náladu mít můžu. A že nejsem šťastná. Ne, já to vlastně vím. Nemůžu psát. A nemůžu jen tak sedět. Ani brečet. Vlastně už nechci brečet. Sedím na v pokoji na zemi a v hlavě mám prázdno. Nečekala bych to, ale už nedokážu vlastně ani nad ničím přemýšlet. Jenom nějak intuitivně cítím, že chci pryč. Někam daleko od všeho a od všech. Tired of the pain. This is how it feels.

Běžet. To byla jediná možnost. Bežet bez zastavení, nevnímat jednou kolemjdoucí. Jo, byli mě jedno. Bylo mě všechno jedno. Aspoň jednou v životě to byla pravda. Nesnáším běhání. Ale říkali, že to pomáhá. Je to hloupý, ale měli pravdu. Po půl kilometru sem necítila nic. Přestala sem brečet, protože fakt je, že se při tom sakra blbě dýchá. A přestala sem přemýšlet nad čímkoliv kromě střídání noh. Pravá, levá, pravá, levá. Napadlo mě, že je to vlastně taková alternativa na jojo. Nahoru, dolů. Nahoru a dolů. A písmena - ke kterým stejně utíkám nejčastěji.


Moonlight Sonata (Ludwig van Beethoven)

7. dubna 2013 v 9:39 | Eiggam
Obří sluchátka a babiččin gramofón. Sedím na zemi, zakloněnou hlavu, ale jako bych tam už ani nebyla. Nevnímám svoje tělo, stala jsem se jedním z tónů a pomalu se pohybuju po klávesnici spolu s hudbou. Řekla bych, že můj mozek už nezvládne tolik nových myšlenek, ale možná právě díky jejich množství vytlačí ty staré a skrz sluchátka mi do hlavy proudí představy mořských vln, bolesti v dešti, hořké čokolády a dokonalé splynutí s druhým člověkem. Občas zapomínám dýchat a přemýšlím, jestli někdy dokážu tohle popsat slovy. Ne, slova mi příjdou ubohá náhražka všeho, co cítím. Někdo řekne, že jsem se definitivně zbláznila. Někdo tomu řekne štěstí. Možná je to obojí a pro mě už navždycky Beethoven.

Cítím se až hloupě, kolik jsem toho jen napsala o smyslu života, o optimismu, o hledání štěstí v jednoduchých věcech? A nevěděla jsem o tom nic. Nevěděla jsem nic o tom, jaké to je, probudit se v šest ráno, když přestanou působit prášky na spaní s pocitem, že nepřežijete další den. Jak je občas hloupé, znát význam slova seppuka. Bolest. Když je tak velká, že nedokážete logicky přemýšlet. Nedokážete už ani psát. Hudba ve vás vyvolává pocity šílenství. A tak se snažíte, postupně dělat všechny ty chytré věci, co vám ostatní radí. Malujete, učíte se a chodíte na dlouhé procházky. Tancujete a opijete se. Občas je vám dobře a občas jsou myšlenky tam zamotané, že vám nedávají prostor přemýšlet. Pak prostě brečíte. Hodiny a hodiny.

Ne. Teď nebude následovat konec s nějakým úžasným lékem na tyto období. Prostě tady jsou. Každý je občas smutný, každý z nás občas brečí. Ale potom je čas vrátit se zpátky. A to je asi to období, kdy přestáváme být dětmi. Projdeme svým špatným obdobím a začínáme hledat složité cesty ke štěstí. Ztratili jsme víru v jednoduchost věcí. Tady začíná celoživotní kolotoč čekání. Čekání na prázdniny, dospělost, řidičák, výplatu nebo prostě na něco lepšího, co v budoucnu určitě příjde. A tak vlastně nežijeme tady. Naše tělo si užívá úžasnou symfonii Z nového světa, ale naše duše je pryč. Je někde u srpnové dovolené do Chorvatska. But I like it simple. Mám ráda když v březnu napadne sníh a tri hodiny sedím na okně a koukám se do ulice. Ráda se koupu v moři, když prší. A poslouchám gramofón s hudbou, která mi otevírá všechny cesty a přitom mě nutí zůstat právě tady a žít svůj život.


Kam dál